Ve formě glykogenu je v těle uložena sacharidová zásoba energie. Podle místa uložení glykogenu v těle se bavíme o jaterním nebo o svalovém glykogenu. Jaterní glykogen hlídá hladinu krevního cukru, což je důležité pro centrální nervovou soustavu a tedy i mozek. Jaterní glykogen tak hlídá, aby měl mozek dostatek energie i v době, kdy zrovna nejíme. Svalový glykogen naopak představuje rychle dostupnou sacharidovou zásobu energie pro sportování, proto je uložen přímo ve svalech (aby byl hned k dispozici). Z toho i vyplývá, že pro sportovní výkon lze využít výhradně jen svalový glykogen v právě pracujícím svalu.

Jak se při sportu zapojují různé energetické systémy

U vytrvalostních pohybových činností je zapojován srdeční a oběhový aparát, výkonnost dále závisí na množství energetických zásob a schopnosti je uvolňovat.

Kde se bere ta energie? Jejím zdrojem při pohybové činnosti je štěpení adenosintrifosfátu (ATP). Dochází k uvolnění chemické energie a její transformaci na jiné formy. Aby mohla svalová činnost pokračovat, musejí být vyčerpané zdroje ATP průběžně doplňovány. To se děje štěpením organicky složitých sloučenin (především sacharidů a tuků) za současné produkce makroergních fosfátů, které jsou využity k resyntéze ATP.

Existují tři způsoby uvolňování ATP. Nejrychleji se aktivizuje tzv. ATP-CP systém. Resyntéza probíhá využíváním svalových rezerv kreatinfosfátu (CP), procesy uvolňování energie i resyntézy ATP probíhají bez přístupu kyslíku (O₂ ). Tyto zdroje se vyčerpají po 10-20 s činnosti a umožňují maximální intenzitu činnosti.

U vytrvalostních aktivit ale trvá svalová činnost výrazně déle, proto musí úlohu hlavního energetického zdroje přebrat anaerobní glykolýza, tj. štěpení sacharidů bez přístupu kyslíku. Při anaerobní glykolýze se ve svalech tvoří laktát, proto se nazývá laktátový systém. Laktát se vyplavuje do krve a ovlivňuje vnitřní prostředí. Aktivizace LA systému je pomalejší, umožňuje činnost asi po dobu 2-3 min.

Trvá-li pohybová činnost delší dobu, nastupuje úhrada energetického výdaje oxidativním štěpením sacharidů a tuků – hlavním energetickým systémem je O₂ systém. Je velmi ekonomický, poskytuje sice za jednotku času celkově menší množství energie, tím je intenzita pohybové činnosti pochopitelně nižší, může však trvat velmi dlouho.

Odlišnost uvedených systémů spočívá v metabolismu dvojího typu:

• aerobním za přítomnosti kyslíku
• a anaerobním bez přítomnosti kyslíku.

Základem vytrvalostní činnosti je aerobní uvolňování energie, tzn. za účasti kyslíku. Dává velké množství energie a organismus může pracovat značně dlouho. Schopnost tělesné práce za těchto podmínek vymezuje tzv. aerobní výkon sportovce. Je závislý na velikosti dýchání, kapacitě srdce a krevního oběhu, dále pak složení krve a utilizaci O₂ ve tkáních.

Anaerobní získávání energie, tedy bez účasti kyslíku je méně ekonomické, vzniká kyslíkový dluh, který je potřeba likvidovat. Energetické zdroje jsou omezené. Konečným produktem je kyselina mléčná. Schopnost uvolňovat energii bez účasti oxidativních dějů určuje anaerobní kapacitu. Pohybová činnost probíhá za nedostatku kyslíku, v organismu se hromadí produkty přeměny látkové (laktát). K jejich odstraňování dochází částečně při činnosti samé, především však po jejím skončení. Ukazatelem anaerobní kapacity je do jisté míry velikost kyslíkového dluhu.

Při pohybové činnosti dochází postupnému zapojování uvedených systémů. Aerobní i anaerobní procesy jsou ve vzájemných vazbách a jejich podíl při konkrétní pohybové činnosti závisí na její intenzitě a době trvání.

Důležitost glykogenu

Sacharidová forma energie (glykogen) je díky své chemické struktuře zhruba 10x pomalejší než základní forma energie využitelná svaly ve formě ATP (adenosintrifosfát), kterou ale máme v těle v zásobě jen na několik málo vteřin výkonu. Proto se současně se zahájením sportovního výkonu rozjíždí i anaerobní glykolýza a velmi brzy poté i oxidativní fosforylace (při aerobním druhu výkonu) – oba systémy čerpají energii především ze sacharidů, tedy hlavně z glykogenu. Při pokračujícím aerobním výkonu se postupně zapojuje i lipolýza (čerpání energie z tuků). Platí ale, že energie ze sacharidů je 2x rychlejší než energie z tuků, která se s pokračující dobou trvání sportu stává dominantním zdrojem energie, ale ruku v ruce s tím klesá i intenzita výkonu.

Glykogen se zapojuje při každé intenzitě

Pravidlem je, že při aerobním výkonu se na celkové energizaci organizmu podílejí tuky a sacharidy. Jakmile se dostaneme nad anaerobní práh (nad nímž se již bavíme o anaerobním výkonu), je hlavním zdrojem energie glykogen. Glykogen je tedy strategická surovina pro každého sportovce, protože jako jediný je stěžejním zdrojem energie pro aerobní i anaerobní výkony. Problém je, že ho máme v těle málo na to, jak důležitý je – vydrží na cca 90 minut výkonu (samozřejmě záleží na trénovanosti, intenzitě výkonu, i na doplňování energie během sportu).

Sacharidy jsou strategická energie

Díky glykogenu se vyhrávají závody, protože rozhodující fáze se většinou odehrávají v anaerobní zóně a tedy za využití sacharidů. O významné úloze sacharidů svědčí i fakt, že sacharidy jsou jediný zdroj energie, jehož zásoby si organizmus dokáže řídit výhradně za účelem zlepšení výkonu (dnes sportovního, dříve to byl lov) – pravidelný trénink (tedy pravidelné čerpání sacharidů jako zdroje energie) vede k postupnému navyšování zásob svalového glykogenu v těle až na cca 800 gramů, zatímco u nesportovců je to zhruba 250-350 gramů. Současně s pravidelným tréninkem se ale organizmus učí lépe využívat tuky, umí je pálit i při vyšší tepové frekvenci než u nesportovce a tím tak více chrání zásoby strategických sacharidů. Na příkladu svalového glykogenu se tak dá asi nejnázorněji prezentovat fyziologická adaptace vycházející z pravidelného sportování, jejímž výsledkem je potenciální růst výkonnosti:

• šetření svalového glykogenu
• efektivnější využívání zásob energie z tuků
• růst zásob svalového glykogenu

Tyto fyziologické adaptační mechanismy ale vyžadují i adekvátní podporu z naší strany. Nejen pravidelným tréninkem, ale i podporou v efektivnějším naplňování glykogenových zásob. Naplnit před výkonem 800 gramovou glykogenovou nádrž vyžaduje jiný výživový přístup než naplnit nádrž 300 gramovou. Naplnění glykogenové nádrže je otázka regenerace, tedy fáze po sportu, kdy je třeba doplnit veškeré živiny vyčerpané během předcházejícího sportování, což může zvláště po vyčerpávajícím sportovním výkonu trvat dva i tři dny. Když do dalšího intenzivního tréninku nestihnete glykogenové zásoby doplnit, nejen že pak při tréninku nenaplníte potenciál svého organizmu, ale dlouhodobě může tento stav vést až k poklesu výkonnosti a k přetrénování.

Proto, chcete-li zvyšovat svoji výkonnost, kromě pravidelného tréninku (který výkonnost zvyšuje na fyziologické bázi) klaďte ve fázi regenerace důraz i na jídelníček postavený především na vhodném doplňování vyčerpaných živin, a to především sacharidů (pro doplnění glykogenu) a aminokyselin či bílkovin (pro obnovu poškozených svalových vláken).